Medailisté z Tábora vzpomínají

V jihočeském Táboře se konalo třikrát mistrovství světa. Čeští reprezentanti získali na jihu Čech celkem osm medailí.

Medailisté z Tábora

Připomeňme si medailové úspěchy českých reprezentantů ze světových šampionátů konaných v Táboře.

2001

Junioři – 1. Martin Bína, 2. Radomír Šimůnek, 3. Jan Kunta

Muži U23 – 2. Tomáš Trunschka, 3. David Kášek

Muži Elite – 2. Petr Dlask

2010

Junioři – 1. Tomáš Paprstka

Muži Elite – 1. Zdeněk Štybar

2015

Bez medaile

Medailisté světových šampiontů z Tábora si i dnes dokáží vybavit nezapomenutelné vzpomínky. Nejvíce zmiňují fantastickou diváckou kulisu, která je dohnala až na stupně vítězů.  

Martin Bína: „Pomalu už na to zapomínám. Ba ne, jsou stále fajn vzpomínky, občas se nostalgicky vrátím. Přirovnal bych to k tomu, když po půl roku sednu na kolo a prvních pět minut jedu jak o závod a pak dojdu domů pěšky. Medaili a dres mistra světa mám vystavenou ve firemní prodejně Kalas, dneska ji tam zase vrátím.“

Radomír Šimůnek: „Byl to nádherný závod, hlavně ta atmosféra. Pro nás mladé kluky to bylo něco nezapomenutelného. Když jsem se řítil do terénu a kotel fanoušků na mě řve, tak mě to nakoplo do jiné dimenze. Dneska to jsou už vousaté vzpomínky. Medaili mám doma v hrníčku, někde v pátém šuplíku. Neukazuju ji nikde. Přiznám se, že ani můj syn ji ještě neviděl.“

Jan Kunta: „Je to vzpomínka na celý život. Takovou fantastickou atmosféru nezažije člověk běžně, je to prostě okamžik, na který strašně rád vzpomínám. Medaili mám schovanou mezi ostatními, určitě je jedna z mých nejcennějších.“

David Kášek: „Jsou to stále hezké vzpomínky. Byli jsme super parta, občas se s klukama vídám. Těsně před nájezdem do cílové roviny se smotal Belgičan Jacobs, ale já ho neviděl. Za zatáčkou jsem se vyřítil a viděl, jak běží do cíle. Nahrálo mi, že cílová rovinka byla delší. Dokázal jsem ho ještě předjet a vybojoval bronz. Medaili mám ve vitrínce mezi poháry a hrají si s nimi mladší děti.“

Petr Dlask: „V roce 2001 se k nám vrátil světový šampionát po dlouhých čtrnácti letech. Proto byli fanoušci natěšení a hladoví. Vzpomínám si, že byla zima a mrholilo. Přesto to nikomu nevadilo. Udělalo mě vnitřně šťastným, že jsem dokázal diváky doslova zfanatizovat. Ti mě neskutečně hnali dopředu a to mi dalo motor a křídla. Díky tomu jsem se dokázal vybičovat k neskutečnému výkonu. Tak fantastickou a nezapomenutelnou atmosféru mám stále v hlavě a tu mi už nikdo nevymaže. Medaili nemám v šuplíku, ale ve vitríně. Takže ji mám denně na očích.“         

Tomáš Paprstka: „Už před závodem na poradě jsme se bavili, že když chce někdo vyhrát, musí finišovat z prvního místa. Proto jsem celé poslední kolo Alaphilippa nikde nepustil. Nakonec taktika vyšla, vyhrál jsem o přední kolo. Dres i medaili mám zarámovanou a každý den na očích. Občas se zastavím a rád zavzpomínám.“  

Zdeněk Štybar: „Byl to pro mě neuvěřitelný závod. Nejen diváckou kulisou, ale i tím, že hned v prvním kole jsem měl defekt. Dodnes mi utkvělo v paměti proces celkové přípravy na tento závod. Připravoval jsem se na každou možnou situaci s psychologem, řešil jsem materiální vybavení a ideální tréninkový proces. To se prostě nedá zapomenout, všechno si to teprve uvědomuji zpětně. Velké překvapení pro mě bylo, když jsem na pozávodní tiskovce obdržel od týmu duhové kolo. Vzpomínám si, že můj mechanik byl před závodem hodně nervózní, protože ho potají po večerech montoval v garáži.“  

Text Petr Hofbauer, foto Jaroslav Svoboda