Výkonnost, ale i technika hraje zásadní roli

„Změnila se doba,“ zareaguje současný asistent reprezentačního trenéra českých cyklokrosařů Petr Dlask na otázku jak se změnila kola za posledních dvacet let. V roce 2001 v Táboře při prvním světovém šampionátu v tomto městě vybojoval v elitní kategorii stříbrnou medaili, to ještě na kole s ocelovým rámem.

„To jsme jezdili na ocelových rámech od Roberta Štěrby, teprve pak krátce na to přišel hliník a pak se skočilo za pár let do karbonu. Ale nebylo to jen o rámech. Nebyla elektrika, takže řazení bylo mechanické, to samé brzdy - byly mechanické. My jsme tehdy byli pod Author Teamem, který byl za mne nejlepším týmem v Čechách napříč disciplínami. Ke skvělý rámům jsme měli špičkové komponenty Shimano Dura-ace a doplňky (představec, sedlovka, brzby, sedlo, řidítka) od Ritchey,“ vzpomíná Petr Dlask.

Pak se na scéně i u nás objevila kola karbonová Zipp. „Byl to tenkrát trend, který přicházel do cyklistiky, cizinci je měli již dříve, třeba o dva tři roky. My poprvé v roce 2001. A bylo to znát. Lepší valivý odpor, kolo drželo rychlost. Třeba Belgičané jezdili kola Antaria. Když člověk chtěl být dobrý, tak musel koukat po konkurenci na čem oni jezdí, co používají za materiál atd., ale hlavně se muselo pořádně trénovat,“ poukazuje Dlask na skutečnost, že samotná kola závody nevyhrávají. 

„V tu dobu jsme měli nejlepší materiál co mohl být. Tehdy byl nejsilnější cyklokrosový tým holandský Rabobank ve věhlasné sestavě se Svenem Nysem, Richardem Groenendaalem a Adrie van der Poelem. My o moc za nimi nebyli, co do vyšperkování kol. A to díky perfektnímu zázemí a kontaktům firmy Author ve světě cyklistiky. Další zlom byl v roce 2003, když jsme dostali nové silniční rámy od Authoru, byly hliníkové a tvar trubek byl kapkovitý. Pamatuji, že jsme je vytáhli poprvé na soustředění na Kanárských ostrovech. Změnu jsem pocítil okamžitě, po rovině i do kopce to kolo jelo – bylo pevné, ve sjedu jelo přesně, tam kam jsem jej poslal, tak drželo. Ale nevýhodou hliníkových rámů bylo, že po krátkém čase „změkly“. Výhodou, že po nějaké ráně či pádu neprasknul jako dnešní karbon,“ poukazuje Dlask na to, že časem se jízdní vlastnosti tohoto rámu horšily.

A pak přišel definitivně karbon. „V současné době jsou nejdále ve vývoji kola od Cannyonu a Ridley. Ale není to jen o rámech. Přišla éra kotoučových brzd. Ze začátku jsem k tomu byl skeptický, ale osvědčily se a dnes je to součást posunu vývoje a trendu.  K tomu elektrické řazení. Byl to velký krok kupředu. Ze začátku bylo vše náchylnější než se to vychytalo. Když bývalo těsně pod nulou a jelo se v terénu s vodou, tak to namrzalo a baterky občas nefungovaly. Časem se ale vše vychytá. Baterky jsou v sedlovce, či na komponentech, přesto v mrazu je elektrika citlivá. Dnes musí závodníci myslet na to mít dobité baterky. Třeba ze začátku byl problém v rukavicím. Pokud byla velká zima, a vzali jsme si silnější rukavice, nebyl takový cit a občas jsem si přeřadil aniž bych chtěl. Nyní je oblečení lepší, kvalitnější materiál, ta citlivost, pro závodníka je velmi důležitá, hlavně si na to každý musí zvyknout,“ míní Dlask, který nové trendy neustále velmi pozorně sleduje.

A zapomenout nejde ani na gumy. „V Čechách jsme začínali na barumkách z Otrokovic na šířce „28“ s různými vzorky - čtverečky, půlměsíčky, šipky. Potom u nás přišla firma TUFO a do toho pláště. Světu vládl Michelin. Byla a je to stále velká alchymie. „Já v roce 2001 na MS měl vepředu hrubý plášť Michelin, aby drželo přední kolo na rozbředávajícím sněhu a blátě.  Vzadu galusku TUFO s měkčí směsí, aby to lépe přilnulo ke sněhu a jelo“ vzpomíná Dlask.

Když Dlask přestoupil do stáje Fidea, tak poznal holandské galusky A.Dugast a italské Challenge. „A ty tady vládnou dosud a s nimi ještě francouzská značka FMB. TUFO stále jede, je dobré pro začátky dětí, ale má jiné jízdní vlastnosti oproti těm zahraničním. Proč? U nás se na nich nechá závodit, ta galuska jede na suchu velmi dobře, ale na blátivých tratích jsou lepší ty tři zahraniční značky. Ty mají takový elipsovitý tvar a pokud správně nafoukneš, tak na šikmých plochách lépe drží. Gumy jsou strašně důležité, pro závodníky je zásadní se je naučit správně nafoukat a pracovat s nimi. Proto je dobré mít svůj digitální barometr, svoji pumpu a naučit se s tlakem galusek pracovat na svou váhu,“ vysvětluje Petr Dlask.

V tomto směru podle něj naši závodníci stále prohrávají. „Jen pro ukázku. V roce 2012 na písečném MS v Koksijde měl Niels Albert nafoukáno na 0,9 a 1,0 a my tam vezli 1,4…. Nebo třeba na MS v Gietenu (1991) kde bylo depo v písečné pasáži těsně před cílovou rovinkou. Ta se probíhala a Radek Šimůnek starší si nechal od svého osobního mechanika nafouknout kolo natvrdo jako na silnici. V posledním kole v tomto depu vyměnil a hodilo to zlato ve spurtu před domácím Adrie van der Poelem!“

 Nelze zapomenout ani na lepení galusek. To to mnozí podcení a pak se jim to vymstí,“ dodal Dlask. „Galusky se musí správně vytáhnout aby šly dobře nandat, namazat, a pak správně nasadit aby běžely rovně. Vše je to o tom stále koukat a přemýšlet, v čem můžu konkurenci dorovnat nebo přeskočit, ať materiálově nebo tréninkově. Je to stálé o tvrdé systematické práci,“ uzavřel Petr Dlask.

Foto: MTBs